Školní zralost – příprava předškoláka na zápis a na nástup do školy, odklad školní docházky – rozhovor s Mgr. Radkou Brabcovou

V rámci přípravy starší dcerky na zápis do školy jsem absolvovala přednášku paní Mgr. Radky Brabcové na téma „Školní zralost“. Byla jsem nadšená z množství velmi užitečných rad a konkrétních doporučení ohledně přípravy dítěte na zápis do školy i na samotnou školní docházku. Paní Mgr. Brabcová mi na toto téma poskytla rozhovor, tak se mohou tyto skvělé informace dostat i mezi další rodiče.

Paní Mgr. Radka Brabcová pracuje jako speciální pedagog v  Pedagogicko – psychologické poradně České Budějovice, pracoviště Tábor. https://www.pppcb.cz/tabor-sobeslav , www.pppcb.cz

Foto Renata Vaňková (foceno v areálu poradny v Táboře)

Celé téma školní zralosti se řeší především s ohledem na případný odklad školní docházky. Kdo rozhoduje o tom, zda je nutné posouzení zralosti a připravenosti dítěte k zahájení školní docházky? Je to školka, rodiče sami dle vlastního uvážení, nebo škola na základě průběhu zápisu?

Zodpovědnost za své dítě mají rodiče. Pokud mají pochybnosti o tom, zda je na školu zralé, mohou se objednat na posouzení školní zralosti do některého ze školských poradenských zařízení, například Pedagogicko-psychologické poradny (dále jen Poradna, PPP).

Podnět k tomuto kroku ovšem může dát i školka nebo základní škola při zápisu, pokud je patrné, že je dítě v některé oblasti nezralé. V takovém případě je rozumné s dítětem na posouzení zralosti přijít (přestože ze strany školy nebo školky jde o podnět, nikoli o příkaz), protože paní učitelky, a zejména ty ve školce, znají dítě v jiných situacích než rodiče a mívají velmi dobrou představu o tom, co zvládne, co je pro něho naopak obtížné a jak by bylo schopné zvládnout nároky školy.

A když tedy vaše organizace dá doporučení k odkladu školní docházky, je to už finální rozhodnutí, nebo je to nakonec na rodičích či škole, zda k odkladu dojde či nikoli?

Zodpovědnost opět zůstává na rodičích. Stanovisko PPP má pouze charakter doporučení. Pokud tedy rodiče mají své důvody k tomu, aby dítě do školy poslali v řádném termínu, navzdory doporučení k odkladu, je to plně v jejich kompetenci.

Stává se tedy, že se rodiče rozhodnou, že dítě do školy dají, byť jste se vyjádřili tak, že by byl odklad vhodný?

K takovým situacím dochází. Důvody pro řádný nástup bez ohledu na skutečnou zralost dítěte bývají nejčastěji dva. Prvním z nich je určitá společenská prestiž tohoto kroku a pocit, že rodič selhal, má-li dítě odklad. Druhým důvodem bývají kamarádi – dítě má velmi dobré kamarády v mateřské škole a rodiče chtějí, aby s nimi postoupilo do základní školy, protože se obávají, že by nedokázalo navázat nová přátelství. Zejména v případě uzavřených dětí to může být velmi reálná obava a je třeba pečlivě zvažovat zisky a ztráty plynoucí z tohoto kroku.

Jaké potom může mít takové rozhodnutí následky?

Následky předčasného nástupu může dítě pociťovat i řadu let po zahájení školní docházky. V případě, že není vyzrálé po stránce pracovní, nesoustředí se na školní práci, vyrušuje, nepracuje, roztáčí se často kolotoč napomínání, poznámek ze strany školy a výčitek ze strany rodičů. Dítě, které je do značné míry obětí této situace, získává nálepku „zlobivý“ a v souladu s ní se pak chová, i když by třeba ani nemuselo.

Jiná situace je v případě, že dítě nastoupí a má nedostatečně zralé některé funkce, které jsou předpokladem pro čtení, psaní nebo počítání. Problémy se projevují i záhy po nástupu, třeba v listopadu první třídy, a od té doby začíná selhávat, nebo společně s rodiči tráví dlouhé hodiny domácí přípravou.

Posuzování školní zralosti spadá výhradně do činnosti Pedagogicko – psychologických poraden, nebo je může vykonávat ještě nějaký jiný subjekt?

V případě odkladu školní docházky je potřeba, aby zralost dítěte posoudili dva odborníci – jeden z některého školského poradenského zařízení, to znamená z Pedagogicko-psychologické poradny nebo ze Speciálně pedagogického centra (ta jsou pro děti se závažnějším postižením – zrakovým, sluchovým, řečovým, mentálním, tělesným, pro autisty). Druhé doporučení musí přijít ze strany zdravotnictví – od dětského lékaře nebo například klinického psychologa. Tento postup je daný legislativou.

Je potřeba se objednávat pouze do poradny odpovídající místu bydliště, nebo je výběr poradny na rodičích?

Rodiče si mohou vybrat kteroukoli Poradnu v republice, ale vzhledem k dlouhým čekacím dobám některá pracoviště upřednostňují děti ze spádové oblasti.

Jak je to s úhradou za provedené služby vaší organizace?

Naše činnost je financována Ministerstvem školství a pro rodiče a děti je bezplatná.

Blíží se zápisy do první třídy, není už pozdě řešit případný odklad školní docházky? Nebo se odklad řeší až na základě průběhu zápisu do školy? Kdy je na to vlastně nejvhodnější čas?

Nejvhodnější čas je pro každého jiný. U některých dětí je jasné již na podzim, že nastoupí s odkladem. To je v případě, že mají vážnější problém – např. jejich vývoj postupuje celkově pomaleji nebo mají třeba závažnou poruchu řeči.

A naopak je řada dětí, které jsou na pomezí připravenosti. U těch je dobré s konečným rozhodnutím počkat. Nejprve vyzkoušet, jak dítě zvládne úkoly, ale i „ustojí“ určité napětí při zápisu a na základě toho se případně objednat do Poradny.   Zkoušku lze provést až v průběhu dubna nebo v květnu (i když problémem může být kapacita poradenského zařízení).

Pokud si rodiče nejsou jisti, jaký postup zvolit, nejspolehlivějším vodítkem bude názor učitelek v mateřské škole, neboť ty znají dítě dlouhodobě a většinou velmi dobře ví, jak se v jednotlivých oblastech posouvá.

Myslím, že často jsou ze zápisu nervóznější rodiče než děti… Nicméně jak na zápis připravit dítě psychicky? Co je dobré dítěti říct, aby to nebralo úplně na lehkou váhu, ale zároveň aby nebylo ve zbytečném stresu?

Vím, že je to těžké, ale své emoce musí ovládnout především rodiče. Pokud dítě ví, že rodiče berou zápis pohodově, budou v klidu také. Když před zápisem zavládne v rodině všeobecné šílenství, těžko můžete předškolákovi vykládat, že má být bezstarostný.

Myslím, že obecně stačí dítěti říci, že bude brzy chodit do školy. A do té velké školy se půjde podívat a zapsat se, aby tam mohlo chodit. Při té příležitosti se tam setká s paní učitelkou nebo panem učitelem, kteří se ho budou na různé věci ptát a on/ ona jim odpoví nebo úkoly splní. A kdyby se náhodou stalo, že něco nebude vědět, nic se neděje. Panu učiteli nebo paní učitelce se může říct i to, že něco neví (předpokládám, že čtenáři podobnou promluvu přizpůsobí charakteristikám svého dítěte, protože někteří „ostrostřelci“ mohou odpovídat nevím soustavně).

Obecné předpoklady k zápisu si rodiče dneska snadno najdou. Jedním z často opakovaných kritérií je třeba schopnost dítěte zavázat tkaničky. Jenže školky naopak většinou vyžadují boty na suchý zip, takže se to dítě vlastně nemá kdy naučit. Jak mu v tom pomoci? Je na to nějaká finta? A proč je to vlastně tak důležité umět před zápisem do školy?

Není to tak úplně nezbytné, ale… Zavazování tkaniček je komplexní činnost – vyžaduje určitou motorickou i mentální aktivitu. Dítě musí znát jednotlivé kroky a jejich posloupnost, ale také je vlastnoručně realizovat. Při zavazování tedy trénuje motoriku, paměť, serialitu (vnímání posloupnosti), při nácviku také vizuomotoriku (tj. schopnost zkoordinovat své pohyby podle předlohy, vzoru), která je důležitá pro přepisování. V tomto světle je tedy možné vidět nácvik zavazování tkaniček jako příležitost procvičit s dítětem řadu oblastí při praktické a pro život důležité činnosti. A to se docela vyplatí.

Zpětně je možné konstatovat, že pokud dítě tkaničky zvládlo, v uvedených oblastech (paměť, motorika atd.) nemá zásadní problémy. Avšak kdyby se zavazování někomu velmi nedařilo, je lepší přejít na čas k snazším úkolům – protahování šňůrek, navlékání korálků, vázání jednoduchých uzlů, a teprve poté, co se dítě v těchto činnostech zdokonalí, vrátit se k tkaničce.

Co se týče samotného provedení, existují různé způsoby a na internetu lze řadu z nich najít, ale nejlepší je vyzkoušet s dítětem různé postupy a zůstat u toho, který se mu nejvíce daří. Pokud bude spojený s pomocnou básničkou, půjde to ještě lépe.

Dalším bodem bývá správné držení tužky. Někteří dospělí s tím ale sami mají problém, takže nejsou tím nejlepším vzorem. Jak dítě naučit dobře uchopit psací potřeby?

Správné držení tužky bývá jeden z častých problémů. Sice psaní neznemožní, ale může ho značně znepříjemnit nebo zpomalit. Při nesprávném úchopu se totiž ruka dostává do napětí, je unavená nebo bolí.

S nácvikem správného držení tužky je dobré začít odmalička, od prvních malířských pokusů. Pokud si dítě již osvojilo nesprávné držení, je na místě koupit mu trojhranné pastelky a ukázat mu, jakým způsobem se tužka drží (tj. drží ji bříško palce a ukazováku, podpírá ji prostředník, všechny prsty se jí jen lehce dotýkají, nedrží ji silou). Se zapamatováním a udržením úchopu pomůže i nástavec na tužku (v nejrůznějším provedení je lze zakoupit na internetu nebo v papírnictví), ale i při jeho použití je potřeba dítěti úchop stále připomínat a upravovat. Je to jako s jakýmkoli jiným zlozvykem – náprava vyžaduje určitý čas, energii a vůli, ze strany dospělého i dítěte.

Dcerka sice drží tužku (pastelku, pero…) relativně dobře, ale při psaní hodně tlačí, brzy ji začne bolet ruka a moc toho nenakreslí. Co s tím?

V takovém případě nestačí jen kreslit. Je zapotřebí ruku uvolnit a to nejen prsty, ale i zápěstí, loket a rameno. Tužka musí lehce klouzat po papíře a celá paže se musí plynule posouvat. K tomu lze dojít postupným nácvikem, nejlépe každodenním, ale krátkým, stačí 5, 10 minut.

Před kreslením je vždy dobré procvičit ruku – třeba jen zakroužit v rameni, lokti, zápěstí a proklepat prsty. Trochu zábavnější je to vždycky s básničkou, třeba Kolo, kolo mlýnský. A pak je možné se vrhnout na kreslení.  Kreslí se nejprve na svislé plochy a velké formáty. Někdo používá tabuli, někdo staré tapety, které nalepí na dveře. Začíná se tečkami, dlouhými čárami, běháním po papíru, kruhy, zuby, následují oblouky a smyčky. Všechny tyto tvary se kreslí hodně velké, tak, aby náš milý předškolák musel zapojit celou ruku, hezky od ramene. A navíc ho ještě upozorníme, že nám nijak zvlášť nezáleží na tom, jestli budou tvary krásné, důležité je, aby kreslit plynule, což znamená i docela rychle. Tyhle dvě podmínky je docela často potěší.

Pokud už kreslí bez přítlaku na tabuli, je možné přejít ke kreslení na velké formáty papíru ve vodorovné poloze, nejprve formát A3. A znovu procvičují tvary, které se předtím naučily na tabuli. Podmínka je opět stejná – plynulost a na kráse nezáleží. Formát papíru se postupně zmenšuje na A4, a pak už je dítě připravené na psaní do linek.

V rámci zápisu se po dětech obvykle žádá kreslení postavy. Je třeba to děti cíleně učit?

Domnívám se, že není vhodné děti učit jeden konkrétní obrázek. Je pravda, že kresba postavy je často po dětech požadována. Důvodem je skutečnost, že před mnoha lety bylo v psychologické literatuře popsáno, jak se s postupujícím věkem zdokonaluje kresba dítěte. Zdokumentováno to bylo právě na kresbě lidské postavy. Každému věku (cca do 10 let) odpovídá určitý způsob znázornění. Problém spočívá v tom, že pokud s dítětem nacvičíme, jak postavu kreslit, neurychlíme jeho vývoj. Mnohem prospěšnější je, pokud dítě učíme využívat nejrůznější výtvarné techniky, učíme ho kreslit podle fantazie i podle vzoru, uvolňujeme jeho ruku, trénujeme kreslení nejrůznějších grafoprvků, které tvoří písmo (kruhy, smyčky, oblouky apod.). Tím mu mnohem více prospějeme a připravíme ho na psaní.

U zápisů se po dětech často také chce, aby přepsaly nějaký krátký text (slovo). Jak v domácím prostředí tuto schopnost procvičovat ještě jinak, než jen nudným přepisováním písmenek?

Přepisování je velmi důležitá dovednost. Obecně se schopnosti zkoordinovat náš pohyb nebo grafický záznam (tj. přepsat nebo překreslit) podle toho, co vidíme, říká vizuomotorika  a je velmi důležitá ve škole i v řadě profesí. Přirozeně se rozvíjí již od nejútlejšího dětství – třeba tím, že batolata navlékají korálky na tyčku, starší děti zase staví ze stavebnic podle návodů. S předškoláky můžeme překreslovat obrázky – třeba tak, že my kreslíme, vždy jen pár tahů a dítě nás hned napodobuje a kreslí totéž. V nejrůznějších pracovních listech pro předškoláky jsou pak úkoly, kde se dokresluje druhá polovina obrázku, nebo se kreslí po krocích – nejprve oblouk, na něj kruh, pak uši, oči, ocas a je z toho kočka. Velmi přínosné je také vybarvování omalovánek.

Děti by měly mít také schopnost si něco zapamatovat. Memorování básniček ale taky není úplně zábava. Jak s dětmi trénovat paměť formou hry?

Existují nejrůznější hry na paměť a často není potřeba kupovat speciální společenskou hru nebo nějaké pomůcky. Hra Přijela tetička z Číny spočívá v tom, že jeden z hráčů vysloví větu a řekne věc, kterou mohla tetička přivést, druhý hráč zopakuje první slovo, přidá další a všichni následující hráči postupují stejně. A mimo her je možné k tréninku paměti využít i každodenní život – třeba si s dítětem opakovat seznam věcí, které máme nakoupit (samozřejmě by neměl být dvoustránkový, ale jen několik položek). Takovým způsobem se procvičuje paměť sluchová, která je pro úspěch ve škole velmi důležitá. Ale opomenout bychom neměli ani paměť zrakovou a tu posiluje třeba hraní pexesa, Kimovy hry a nebo hry, kdy něco v místnosti změníme a dítě pátrá, co se změnilo.

S dětmi by se mělo procvičovat také zrakové vnímání. Jak na to?

Dětské časopisy nabízí řadu nejrůznějších úkolů. Řada dětí má oblíbené dvojice obrázků, mezi nimiž hledají rozdíly. Ač tyto úkoly dají někdy dost zabrat i dospělým, předškoláci by měli zvládnout podobný úkol i na trochu vyšší úrovni – totiž určit, zda jsou dva obrazce stejné, nebo se liší. A to nejen u obrazců, které jsou tvarem odlišné, ale i u těch, které se liší jen polohou v prostoru. Třeba tak, jako je to u písmen b x d.  Podobné úkoly je možné najít také na internetu, ale i v nejrůznějších pracovních listech.

Co počítání? Přijde mi, že dnešní děti umí počítat velice brzy. Je ale něco, co je dobré s nimi procvičit ještě před nástupem do školy, případně před zápisem?

Je řada dětí, které umí vyjmenovat řadu čísel do deseti, ale neví, co vlastně ta slova znamenají, nemají představu o tom, kolik to je pět. Proto je důležité vytvářet právě tuto představu. Nejlepší je nejprve ukazovat určitý počet prstů a chtít po dětech, aby spočítaly, kolik ukazujeme. Tenhle úkol musíme opakovat do té doby, dokud si nezapamatují, že daná sestava ukazuje třeba čtyři prsty. Musí to vědět, aniž by je počítaly. Pokud umí takto postřehnout počet na prstech (do pěti), chceme po nich, aby bez počítání poznaly počet i na kostce. K tomu, aby se to naučily, stačí hrát Člověče nezlob se. Pokud tohle děti umí, vyzkoušíme si, jestli znají číselnou řadu i nazpátek, tj. alespoň od pěti do jedné, a můžeme s nimi počítat: „Máš dva banány a jeden ti dám, kolik jich budeš mít?“ Většina předškoláků podobné úkoly s naprostou jistotou dá.

Školy mohou při zápisu požadovat také převyprávění nějaké pohádky. Některé děti ale neznají klasické pohádky. Ne že by si s nimi rodiče nečetli, ale ne všechny dnešní děti baví Karkulka, Sněhurka nebo Otesánek… Co s tím?

Myslím si, že je dobré, když děti se „zlatým fondem pohádek“ seznámeny jsou a znají je, ale pokud je vyloženě nemají rády, měly bychom jít k podstatě a tou je schopnost zapamatovat si děj příběhu, vyprávět ho, mluvit přitom ve větách. A to je možné zkoušet s jakoukoli pohádkou nebo příběhem.

Spoustě dětem také činí potíže samotné mluvení. Nevyslovují správně některé hlásky, případně dělají gramatické chyby. Kdy je to ještě v pořádku a v jakém případě je naopak potřeba vyhledat pomoc logopeda?

V případě, že nesprávně vyslovuje dítě v posledním roce mateřské školy, je na místě oslovit logopeda hned. U mladších dětí je potřeba řeč sledovat, a pokud ve čtyřech letech nevyslovují větší množství hlásek, pak je dobré se na něj obrátit rovněž.

Mnohem závažnější než nesprávná výslovnost však bývají obtíže se skládáním vět, časté chyby ve skloňování, těžké nalézání slov. Pokud máme pocit, že některé s těchto problémů dítě má, je rovněž na místě poradit se s klinickým logopedem.

V souvislosti s přípravou na zápis se zmiňuje také sluchové vnímání. Co si pod tím představit?

Neznamená to, že bychom měli podezření, že děti neslyší. V tomto smyslu jde jednak o schopnost vnímat rozdíly mezi hláskami, a to i v případě, že jsou si podobné – např. ď-d ( ve slově díky x dýky), ale zejména o schopnosti izolovat hlásky ve slově. Předškolák by měl bez potíží určit první hlásku ve slově. A pokud to nedokáží, je třeba na tom intenzivně pracovat, protože tento zdánlivě drobný nedostatek může být signálem velkých potíží se čtením. A problémům je lepší předcházet.

Některé děti mají také problém se zasoustředit na daný úkol. Zadání si pořádně neposlechnou, zato si všímají všeho kolem a pak ukvapeně vyhrknou nějakou odpověď, která třeba není správná. Je nějaký způsob, jak děti naučit soustředění?

Soustředění je do značné míry ovlivněno zráním nervové soustavy. Rychlý a jednoduchý recept, jak koncentraci pozornosti ovlivnit, není. Pokud tedy nepočítám nasazení léků, které je řešením v případě výrazných obtíží se soustředěním (a jsou užívány na doporučení pedopsychiatra).  Jediný způsob, jak dítě přivést k tomu, aby se dokázalo po přiměřenou dobu soustředit, je dlouhodobý nácvik spočívající v tom, že budeme dítěti zadávat krátké úkoly, které bude dítě plnit, a postupně budeme prodlužovat čas věnovaný těmto cvičením.

Rodiče nesoustředěných školáčků si brzy všimnou, že jejich děti při psaní domácích úkolů rozptylují všechny věci, zvuky, jakékoli vedlejší vjemy v širokém dalekém okolí. Pomoc je tady jediná – vytvořit prostředí chudé na rušivé podněty. Znamená to – uklidit psací stůl, nechat na něm jen nejnutnější věci, stůl přisunout k prázdné zdi, vypnout televizi, rádio. Prostě eliminovat všechny rušivé vlivy.

Mnozí rodiče by se svému předškolákovi rádi věnovali více a připravovali se na zápis do školy, ale naráží to na jejich časové možnosti (práce, péče o mladšího sourozence, kroužky a úkoly se starším sourozencem…) a často i na neochotu ke spolupráci ze strany samotného předškoláka. Máte nějakou radu, jak zlákat předškoláka k trénování dovedností potřebných k zápisu a neodradit jej? Slova: „Pojď, musíme se připravovat na zápis!“ asi nebudou ta správná volba, viďte? A jak to zorganizovat časově? Případně, když je málo času, čemu se věnovat přednostně?

Nejlepší je z cvičení udělat hru – třeba typu – schválně zkusíme, u kolika slov uhádneš první hlásku, jestli to bude více než včera. Také je dobré pro podobné úkoly využívat čas, který byl jinak nevyužitý – cestu do a ze školky, čekání na autobus… Počítání je možné trénovat při mnoha činnostech v domácnosti – třeba při prostírání nebo nakupování. Asi nejproblematičtější je v tomto směru grafomotorika. Tam prostě musíme přiznat, že jdeme kreslit, ale zase můžeme dítěti jednou za čas tuhle aktivitu ozvláštnit – budeme kreslit do mouky (nasypané v pekáči), do písku na pískovišti, křídou na chodník. Někdy to chce větší míru vynalézavosti, ale jde to.

Časově by nácvik příliš náročný být neměl – cca 10-15 minut, maximálně půl hodiny, pokud má dítě potíží víc. Ale nezbytná je pravidelnost – cvičit nejlépe každodenně, nejméně pětkrát týdně. A pokud je času skutečně málo, je dobré zaměřit se na matematické dovednosti (číselná řada, poznat počet – na prstech a kostce, úkoly typu mám dva banány a jeden přidám), grafomotoriku, řeč a první hlásku ve slově.

V rámci přípravy na zápis občas dcera odpovídá špatně jen proto, že tu situaci nebo věc prostě nezná. Třeba zrovna nedávno salám na obrázku označila jako kládu, protože salám v kuse prostě nekupujeme a nezná ho. Kamarádky dítě zase „nesprávně“ seřadilo obrázky s jednotlivými úkony, které se dělají ráno, protože je doma dělají v jiném pořadí (někdo se nejprve převlékne a pak jde snídat, jinde je to naopak). Jak připravit dítě na to, že se něco takového může stát u zápisu? Pro řadu dětí to může být docela matoucí a může je to takříkajíc rozhodit…

Podobné situace samozřejmě nastat mohou, ale dítě by mělo vědět, že nikdo není neomylný a žádný člověk neví vše. A k zápisu i do školy by mělo jít s tím, že chybu může udělat a také se může dopustit neznalosti.  A je dobré, pokud mu i rodiče ukáží, že občas něco spletou nebo udělají špatně. Vždyť která z nás nikdy nespálila večeři?

No, to mi povídejte! 🙂 A nakonec ještě jeden malý dotaz. Dceři teď vypadnul první mléčný zub a všichni na to reagují slovy: „Tak to je z tebe už opravdu školačka!“ Co mají zuby společného se školou?

Překvapivě tu drobné pojítko je. Když se v minulosti hledaly ukazatele, podle nichž by bylo možné určit školní zralost, první, co se sledovalo, byly parametry tělesné – výška, váha, změny ve stavbě těla. Nakonec se však ukázalo, že žádná z těchto charakteristik nevypovídá přesně. V rámci fyzických znaků však překvapivě nejvíce na blízkost nové životní etapy, tedy školáctví, upozorňuje právě výměna mléčných zubů.  Možná, že by tedy namísto zoubkové víly měl k dětem chodit školní skřítek.

Velice Vám děkuji za rozhovor,

Romana

www.mamysrozumem.cz